Pravý Točník a výlet do věží I.

Expedice Pravý Točník nezačala úplně ideálně. Nakonec to ale byl moc hezký velikonoční víkend plný hradů, zámků, rozhleden a medvědů. Obstál i ve srovnání s výletem na Kokořín, který doprovázela Expedice Po stopách Sváti Pulce (pokořili jsme Milešovku), počasí naštěstí přálo víc než během Expedice Západ a nachodili jsme i vcelku dost jarních kilometrů, ačkoli při Expedici Horal byly kopce o něco vyšší a túry trochu delší.


Vyjeli jsme v pátek odpoledne po D1. Správným směrem. V protisměru kolony, hlavně u Brna, ale my svištěli krásně plynule i přes všechna zúžení a omezení. Když jsme dorazili na místo, řekli jsme jenom: "Beroun." V recepci hotelu to pořád ještě šlo jako po másle, já vyřídila formality a muž skočil pro věci do auta. Po chvíli přišel s tím, že klíč zůstal v zámku u spolujezdce a teď nejde vytáhnout. Alespoň štěstí, že tašky už jsme měli na pokoji.

Co teď? Po marném boji se zámkem nakonec nezbylo než zavolat na asistenční službu. Poslali poměrně dobře naladěného chlapíka, který začal slovy "to bude, šéfe, za chvíli hotový" a postupně s každou další přibývající minutou přestával být dobře naladěný. Po hodině práce, kdy mimo jiné zjistil, že mu někdo do brašny s nářadím nevrátil kladivo, nejdřív vcelku klidně prohlásil, že "má v autě pár dlažebních kostek, tak to bude muset stačit", nicméně jeho slovník se pomalu začal přiostřovat. Později to vypadalo, že před hotelem stojí Luboš a opravuje lakatoš. Za krásné dvě hodiny čistého času bylo hotovo. Venku mezitím padla tma a přišla vlezlá zima. Ve dveřích auta po zámku zůstala vykotlaná díra, klíč vypadal jako by ho někdo rozžvýkal a tu dlažební kostku (on to byl spíš kus zámkové dlažby) si prý máme nechat na památku. Nechali jsme ji ležet na trávníku u lampy.

Vojta. Nebo Kuba. Nebo Matěj.

Mám to, pravda, všechno jen z vyprávění. Zatímco Czechbart venku asistoval, čekala jsem netrpělivě na pokoji. Když pak přišel zničen na pokoj a donesl zbývajících pár věcí z auta, poreferoval mi o průběhu akce. Pak jsme šli spát s tím, že ráno je moudřejší večera, klíč ze zámku netrčí, auto je zamčené a zaparkované přímo před hotelem.

Ráno jsme po snídani vyrazili do okolí hledat zámečnictví. Našli jsme jedno, dokonce s otvírací dobou i v sobotu. Pán se pokusil klíč aspoň trochu narovnat, kopii udělat nemohl, ale doporučil nám ještě jedno místo, kde by nám mohli pomoct. Tam nám bohužel řekli, že tenhle typ klíče (s čipem) na počkání nevyrobí. Nejde to. Vrátili jsme se k hotelu a zkusili narovnaným klíčem odemknout. To šlo. Nastartovat se ovšem nepodařilo. Zbývalo jediné řešení. Zavolali jsme rodičům, jestli si nechtějí udělat hezký víkendový výlet do Berouna a přivézt náhradní klíč, který mají doma. Shodou okolností jsme nedávno plánovali společný výlet na Karlštejn, takže jsme je nemuseli moc přemlouvat. Souhlasili.

Výhled na Beroun.
Vlevo Městská hora, vpravo Děd.

S velkou úlevou jsme konečně vyrazili za trochou kultury. Vydali jsme se na Městskou horu omrknout Beroun z rozhledny a kolem poledne jsme se dostali k medvědáriu, kde Kuba s Vojtou a Matějem zrovna obědvali. I my jsme si pak dopřáli něco teplého do žaludku. Na vytrávení jsme se prošli okolo hradeb, abychom vyluštili kešku, a po vyzvednutí dřevěné truhličky v pokladně muzea jsme ještě zamířili do geoparku. Tady nám starší pan průvodce povykládal nejen spoustu věcí o zdejších horninách, ale ještě přidal pár historických "drbů" o Janu Nerudovi a Joachimu Barrandovi.

Na závěr dne jsme si dali ještě pěkný výšlap na rozhlednu Děd. Strmě jsme vystoupali nad město až ke kapličce, a pak pokračovali lesem. Svítilo sluníčko, všude spousta rodinek na vycházce. I u rozhledny bylo živo. Z vrcholku jsme zahlédli Milešovku a pár dalších kopců ve Středohoří. Potom sešupem dolů, podél strmé dráhy pro sjezd na kole, okolo koníků v ohradě a do hotelu - na večeři a partičku Ticket To Ride.

Pokračování příště...