7. září 2007

Den pátý

Tak už jsme zase onláájn, vzhůru tedy k psaní blogu a nostalgickému vzpomínání na krásné léto, dneska třebas na Tallinn.

Den pátý

Kdo v neděli ráno přišel včas, mohl před nasednutím do autobusu ochutnat Rižský balzám. Navzdory názvu není tato tekutina určena k pomazání, natož poslednímu, ale užívá se vnitřně. Je to alkoholický nápoj, typický lotyšský, poměrně dost silný. Chutnal mi jako becherovka říznutá fernetem a trochu snad i rumem. Barvou a konzistencí připomínal rozpuštěný tér. Vzhledem k naší dochvilnosti koštovali téměř všichni účastníci zájezdu starší 18 let, kromě pánů řidičů, kteří tento fakt oplakali, takže na nás vyšel jeden minipanáček. I tak to ale bylo po ránu dost. Rozcházejíce následky balzámu, pozorovali jsme jednoho nepříliš zdatného lotyšského řidiče, který se snažil zaparkovat. Pohled to byl zoufalý, zvlášť když už asi po desáté popojel dopředu, aby se následně pokusil s vozidlem nacouvat pěkně vodorovně k okraji ulice. Pořád mu to nevycházelo. "Pozdě točí", zněl verdikt nás chytrých, řidičák vlastnících pozorovatelů. Pravda, nejsem žádný expert, ale líp než ten Rižan bych to zaparkovala snad i já po panáku balzámu.

Opustili jsme téměř osmisettisícové město a zamířili dále na sever, ku Tallinnu. Přejezd byl dlouhý a poměrně nudný. Průvodkyně Jitka nám jej tedy osvěžila několika informacemi o Estonsku. Mimochodem jsme také vyslechli zajímavou nahrávku - pár základních větiček v litevštině, lotyštině a estonštině, takže jsme mohli srovnávat. Mno, mám v tom celkem guláš. Zapamatovala jsme si sotva pozdravy, jak poděkovat a jak se řekne ano/ne. Povzbuzující informace - záchodky lze najít celkem snadno pod zkratkou WC nebo slovíčkem tualett(toalet). Horší pak je rozlišit pánské od dámských (zvlášť pokud tam není piktogram).

Estonština, po dvou pobaltských jazycích změna - ugrofinská větev, byla pro mě tak trochu "maďarská vesnice". Nebo finská? Sami Estonci svou zemi nazývají Eesti Vabariik a vůbec ve všech slovech je to pořád ee, ii, oo, kk, nn nebo ä, ü, ö popřípadě speciální o s vlnovkou. Co mi utkvělo: Vítejte! se řekne Tere tulemast! A ještě jedna věc - estonský jazyk má 14 pádů!!!

Dvě hodiny odpoledne místního času - konečně v Tallinnu! Ze všech pobaltských měst, která jsme navštívili, mě nadchl nejvíc. Krásné starobylé památky, centrum obehnané hradbami, úzké uličky, kostely, ... Tohle město má atmosféru, má genius loci a voní marcipánem. Právě tady, v lékárně na Radničním náměstí, prý totiž oblíbená laskomina vznikla. (Ačkoli při hledání na internetu jsem tuto skutečnost nikde nenašla, takže nevím, jestli je to pravda). Každopádně tu je Muzeum marcipánu.

Náš koráb silnic zastavil u parku, všichni jsme vysedli a já začala litovat, že s sebou nemám svůj milovaný notebook. I v tomhle parčíku totiž, stejně jako pak ještě na mnoha místech, bylo wi-fi připojení k internetu zdarma. Zkrátka, Estonsko je zemí Skype (v Tallinnu je jedna z hlavních poboček). Do historického centra jsme vstoupili bránou Viru (jestli se odtud šíří viry, to nevím, já nic nechytila). Do očí mě uhodil první pobaltský McDonald, na kterého jsme za celou dobu narazili. Uličkami jsme prošli až k Radničnímu náměstí, kde zrovna probíhal nějaký trh. Odtud už jsme tzv. Krátkou nohou (Lühike jalg) vystoupali na návrší Toompea. Jelikož je tahle ulička dost úzká a stoupání poměrně náročné, je to místo vhodné pro kapsáře. Na rizikových místech tedy místní nechali umístit tabulky - je na nich piktogram se zlodějem "v akci" a písmenka NB (nota bene). My jsme tohoto "folklóru" naštěstí zůstali ušetřeni a krádež se nekonala.

Dominantou vrchu Toompea je bezesporu krásný pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Z návrší pak člověk může obdivovat zachovalé hradby s věžemi Dlouhý Hermann, Tlustá Markéta nebo Kiek-in-de-Kök (Kuk do kuchyně). Z vyhlídky se otvírá krásný pohled na město a jeho několik věží (radniční, kostelní, moderní "věže" mrakodrapů). Téměř ke každému místu se váže nějaká pověst, vyprávění by však bylo na dlouho, takže ho vynechávám. Z návrší jsme sešli pro změnu Dlouhou nohou (Pikk jalg).

V Rize jsem mluvila o Třech bratrech, v Tallinnu mají Tři sestry. Narozdíl od lotyšských sourozenců, jsou si ty estonské opravdu alespoň trochu podobné. Nedaleko od nich pak stojí Oleviste, kostel sv. Olafa. Výstup na věžní vyhlídku jsme si nemohli nechat ujít, a tak jsme v osobním volnu za mírný poplatek zdolali všech 258 schodů k vrcholu. Nutno říct, že to bylo poměrně náročné. Jednak díky výšce, jednak díky velmi úzkému prostoru schodiště. Nahoře nás čekalo překvapení v podobě vyhlídkové plošinky, umístěné - na první pohled nijak zvlášť stabilně - na zešikmeném okraji střechy. Procházeli jsme se po něčem, co vypadalo jako dřevěné palety, šířkou tenhle "ochoz" nemohl mít víc jak půl metru. Když vás někdo chtěl předběhnout a kochat se krajinou rychleji, museli jste se přitisknout ke střeše nebo k zábradlí (to bylo naštěstí pevné a asi 2,5 m vysoké). Nic pro slabé nátury a lidi se závratí. Na město je odtud ale vidět nádherně a rozhodně jsme výšlapu nelitovali. Naše další kroky směřovaly kolem hradeb a pomníku potopeného trajektu Estonia k moderní části Tallinnu. Chtěli jsme totiž vidět to zvláštní místo, kde se prolíná staré s novým. Tady člověk pochopí podstatu slova "kontrast". Maličký dřevěný kostelík obklopený železobetonovoskleněnými obry, úplně ztracený v novodobém hektickém světě... Za vše mluví fotka, to se prostě musí vidět.

Pomalu se schylovalo k odjezdu, takže jsme ještě zaskočili na zdravotní zastávku do "Mekáče" (jj, na to jsou dobrý...) a pak už zpátky do busu. Krátká zastávka v přístavu, poté směr Hotell Dzingel, což je v podstatě velký panelák, nicméně útulný. Pokoj jsme měli opět v osmém patře. Když jsme se tam vyšplhali, neboť výtah obsadili starší účastníci zájezdu a nám se nechtělo čekat, uvítal nás kopačák. Partička malých ruských capartů totiž na hotelové chodbě hrála fotbal. Pak nám taky několikrát klepali na dveře. Po večeři, která naštěstí proběhla bez společnosti sportovců, jsme vyrazili na nákup potravin do nejbližšího supermarketu a vrátili se kolem deváté večerní. Tentokrát bylo v hotelu až podezřelé ticho. Na chodbě stála mladá "dozorkyně" a hlídala jako czujnik ruchu. Jen občas se dvířka pokoje otevřela a rychle přibouchla. "Bude klid!" A byl...



2 komentáře:

  1. nouhaupři čtení tvého cestovatelského deníku, čtení, které si fakt užívám, mě napadá jeden dotaz spíše technického rázu... jak to děláš, že si toho tolik pamatuješ? psala sis poznámky? nebo vycházíš pouze z fotografií? vše je psané tak poutavě, jako bys to na blog dávala víceméně za pochodu, a ne až několik týdnů po návratu... proflákneš své know how?

    OdpovědětVymazat
  2. Hau?První zdroj: Na dovolené jsem s sebou měla deníček a první tři dny do něj poctivě zapisovala - byly to spíš takové kraťoučké črty. Pak už jsem si jen dělala dvouslovné poznámky o nejzajímavějších událostech (já se stejně bez A6 deníčku v kroužkové vazbě neobejdu).
    Druhý zdroj je 1500 digitálních fotek, které vyvolávají vzpomínky.
    Třetím zdrojem je publikace o Pobaltí zakoupená týden po příjezdu (tady si připomínám fakta - názvy, údaje, čísla), a také vydání časopisu Země světa (leden 06) o Pobaltí, v němž nejméně polovinu článků napsala naše průvodkyně Jitka.
    Čtvrtým a nejbohatším zdrojem je moje hlava a paměť, která mi naštěstí velmi dobře slouží a pamatuje si je nejlépe blbosti namísto důležitých věcí...
    Toť mé know-how. Poznatek: Silné zážitky se nedají jen tak lehce zapomenout!

    OdpovědětVymazat

Díky za komentáře!