Den desátý

Od návratu z dovolené uběhl už víc než měsíc. Nestíhám. Ale o poslední dva dny v Pobaltí nebude nikdo ochuzen. Njn, začala škola. Tak honem honem, co tu máme: návštěva NP Gauja, hradu Turaida a Sigulda, největší lotyšské jeskyně a středu Evropy u litevského Vilniusu...

Den desátý
Blížil se pomalu konec dovolené, ale to nám nemohlo vzít dobrou náladu. Předposlední den pro nás znamenal návštěvu kouzelného cihlového hradu Turaida a zajímavého geografického místa...
Z hotelu Naktsmajas jsme vyjížděli kolem deváté a naší první zastávkou bylo ostrovní hradiště u Áraiši. Prohlédli jsme si ho pouze ze břehu, protože platit nekřesťansky vysoké vstupné (asi 100 Kč) za návštěvu těch několika prázdných dřevěných chaloupek se nám vážně nechtělo. Udělali jsme pár fotek a vydali se směrem k Národnímu parku Gauja, který leží v údolí stejnojmenné řeky. Těšila jsem se na největší lotyšskou jeskyni (pozůstatek po úspěšné zkoušce z geologie, asi). Podle Jitčina vyprávění, které mělo lehce ironický nádech, jsem vytušila, že s předponou nej- to nebude jen tak. A taky že jo. Gutmanova jeskyně totiž vypadá jako velká díra ve skále. Bodejť by ne, když její délka je pouhých 18,8 m a výška 10 m. No, největší v Lotyšsku fakt je, ale na naše poměry je to přerostlá škvíra v šutru.
Na chvíli jsme se ale přece jen zdrželi a omrkli to tu. Naši obhlídku historických nápisů, které se zachovaly na stěnách jeskyně a Jitčino vyprávění o Růži z Turaidy, doprovázel zvuk "poustevníkovy" flétny mísící se s bubláním potůčku, jehož voda má prý mít omlazující účinek. Nevím, nezkoušela jsem to. Raději jsem hodila flétnistovi pár drobných.

Vrátili jsme se do autobusu, který nás vyvezl nahoru k biskupskému hradu Turaida. Po zaplacení vstupného jsme se dostali do areálu, jehož součástí je kromě již zmíněné stavby taky Park lidové písně, dřevěný kostelík, několik chaloupek se zajímavými expozicemi a pod dvěma rozložitými lípami hrob dívky Maiji, zvané Turaidská růže (krásná legenda o čisté a věrné lásce...).
Hrad Turaida je (podobně jako litevský ostrovní hrad Trakai) takové obrovské lego. Pochází z roku 1215, ale v 18. století byl zcela zničen zásahem blesku. Dnešní podobu získal po nákladné rekonstrukci - lotyšští stavitelé zkrátka "dali cihlu k cihle" a teď mají hrad. Uvnitř zpřístupněných místností je expozice zaměřená hlavně na historii tohoto místa. V hlavě mi utkvěla malá výstava starých cihel s otisky zvířecích tlapek (kočičích, psích, myších,...). Krásnou přírodní scenérii, díky které se oblasti říká Lotyšské Švýcarsko (opět bráno z naší strany s určitou shovívavostí), jsme mohli shlédnout ze 42 metrů vysoké věže.

Prohlídku areálu jsme zakončili v Parku lidové písně, ve kterém byla roku 1985 slavnostně odhalena Hora dain (dainy jsou staré lidové písně). Vzhledem k tomu, že naše znalosti lotyšských lidovek byly (a jsou) nulové, nemohli jsme si výmluvnost skulptur umístěných v tomto parku patřičně vychutnat. Raději jsme nakoukli do volně přístupných dřevěnic - byla tu zařízená sauna, sušené bylinky, sáňky, ukázky ručně pletených a přírodně barvených látek, staré zemědělské nářadí, povozy a na okně jednoho domku zajíček z bodláčí. Byl jako živý.

Autobus nás převezl na druhý břeh řeky Gauji. Nad údolím se tu tyčí další hrad. Sigulda je ale už zříceninou "jak má být", žádné dostavby a úpravy. Jen původní zdivo, přesněji řečeno jeho zbytky. Naposled jsme se podívali směrem k Turaidě.
Hrad Sigulda stojí ve stejnojmenném městě a na jeho nádvoří stojí pódium určené ke konání kulturních akcí (pěkně využití). Nedaleko stojí tzv. Nový zámek, který dnes slouží jako obdoba našeho magistrátu. Město je i významným centrem zimních sportů včetně sjezdového lyžování, ačkoli našinec se diví, jak je to na zdejší "pobaltské placce" vůbec možné. Nachází se tu dokonce bobová dráha, jedna z mála na světě. Návštěvnící se ji můžou vyzkoušet jak v zimě, tak v létě (na speciálním bobu s kolečky). Podle průvodkyně Jitky, to prý je opravdu adrenalinový zážitek. No, tip na příště.
Právě nedaleko téhle atrakce jsme zastavili na oběd. Součástí místního supermarketu tady byla restaurace na způsob LIDA (viz Den čtvrtý). Dala jsem si cosi, co nakonec chutnalo jako vepřový řízek a nebylo to vůbec špatné. Koupili jsme ještě něco málo k jídlu, dali si dobré lotyšské pivečko značky Cesis a objevili značku Parkoviště psů.

Ještě než jsme přejeli do Litvy, zastavili jsme se u městečka Pilsrundále a spojili tak dobré (obhlídka zámku Rundále - bohužel jen zvenčí) s užitečným (zdravotní zastávka). A pak už jen dál a dál k Vilniusu. Tedy, ještě ne. Dříve než jsme dorazili do Ecotelu na ubytování, dostali jsme se do středu Evropy. V zájmu objektivity je třeba říct do jednoho z mnoha středů Evropy (více zde). Ten u obce Purnuškes nedaleko Vilniusu byl vypočten francouzskými vědci v roce 1989. Podle nich má geografický střed Evropy souřadnice přibližně 54°54'N, 25°19'E. Na místě můžete dokonce dostat potvrzení, že jste toto místo opravdu navštívili. My jsme bohužel dorazili pozdě, takže jsme nezastihli žádnou oprávněnou osobu. Musí nám stačit fotky. Mimochodem, na Wikipedii mají chybu. U zmíněného odkazu je fotka, která údajně zachycuje Centre of Europe. Není tomu tak. Na snímku je pouze jakýsi monument na evropské téma, stojící o pár metrů dál. Místo, které je tady opravdu považováno za střed Evropy, je označeno velikým balvanem, na kterém je tato skutečnost i vytesána. Pravda, nápis je již značně ošoupaný a navíc... Při všech těch "zaručených" a "pravých" středech Evropy nás nějakých 50 metrů nerozhází (i když mě jako geoinformatika by asi mělo).

Střed Evropy byl dobyt!

Příjezd do Vilniusu nebyl ničím zajímavý a ubytování v Ecotelu si nechám na příští blogging. Teď si jdu protáhnout sezením u notebooku ztuhlé tělo.

Fotogalerie z Pobaltí (druhá část) TADY

---

Všechny části cestopisu z Pobaltí: Den první a druhý, Den třetí, Den čtvrtý, Den pátý, Den šestý, Na hranici estonsko-ruské, Den sedmý, Den osmý, Den devátý, Den desátý, Růže z Turaidy, Den poslední

---